Ženy ho považovaly za nespolehlivého hajzlíka, měl víc nepřátel než přátel. Najevo vyšly úplně nové informace o Miloši Kopeckém, jaký byl doopravdy a jak to viděl a zažil on sám... Tajnosti slavných

Foto: XYZ

Popisek: Jak prožíval umělecké i lidské radosti a strasti jeden z největších herců 20. století

Osudový tragický zážitek u něj vyvolal vážnou nemoc, s níž pak bojoval po celý život. Mnozí kolegové mu ji ale nevěřili, čímž se neustále dostával do velmi svízelných situací. Co to způsobilo a proč se jeho život ubíral tak krkolomnými serpentinami?

Geniální herec, který dokázal zazářit v každé roli. Muž ojedinělého intelektu a mnoha talentů, který proslul jako jeden z nejúžasnějších představitelů filmových padouchů, byl ovšem rovněž znám jako šarmantní bonviván, milovník krásných žen a břitký glosátor. I proto měl více nepřátel než přátel, neboť mnozí kolegové před kamerou či na jevišti mu nemoc nevěřili, čímž se dostával do mnoha svízelných situací. Jak prožíval umělecké i lidské radosti a strasti Miloš Kopecký jeden z největších herců 20. století?

Neustále bojoval sám se sebou

V úvodní části knihy Skutečný Miloš Kopecký, kterou právě vydalo nakladatelství XYZ, líčí on sám své sladkobolné mládí s osudově tragickým zážitkem, jímž byl doprovod matky k transportu do koncentračního tábora. Právě tato dramatická ztráta nejbližšího člověka mu přivodila onemocnění maniodepresí, s níž poté zápasil po celý život. Jeho osobitý pohled na svět dokreslují i fejetony, glosy a povídky, které během života napsal.

Portrét této legendy českého herectví doplňuje Pavel Kovář s Cyrilem Höschlem a také vzpomínky jeho kolegů a přátel. Kniha tak podává pravdivou a autentickou výpověď o výjimečném člověku a geniálním herci, o němž koluje nekonečná řada různých historek a zpráv, některé z nich více, jiné méně pravdivé a některé zcela zkreslené.

Na dovolené se rád vracíval ke svým selským kořenům

Vlastní životopis? Šlo to ztuha!

Možné vysvětlení, proč práci na životopisu pan Kopecký nedokončil, lze najít v dopisu dlouholeté přítelkyni, spisovatelce Martě Kadlečíkové. Napsal ho 15. srpna 1980 v Červeném mlýně u Křemže:
Tím, jak Jste napsala mou adresu a titulaturu, jste nesmírně zkomplikovala život poštovní doručovatelce, která sice ví, že tu je nějaký Miloš Kopecký, ale žádného milého a neodolatelně přitažlivého Kopeckého nezná, takže prý dva dny bloudila po kraji, ptajíc se od chalupy k chalupě, neznají-li ještě nějakého jiného, neodolatelně přitažlivého K. Všude ji vyhodili.

Ze sta stránek strojopisu, které musím (mám) odevzdat začátkem září, mám zatím jen třicet, ale to se rozjede! Nejtěžší bylo překonat vlastní neurotično, které se projevovalo tím, že jsem chtěl hned při psaní definitivně formulovat a stylisovat, a tak jsem proseděl nad dvěma nebo jednou větou, někdy i jediným výrazem, hodiny a stále psal totéž znovu. Až – díky tomu, že jsem celkově, Bohu zaplať, v lepším nervovém i psychickém stavu, jsem to překonal a teď píšu nepřerušovaně, spontánně, tak jak se hrnou nápady a první formulace, a opravovat budu až větší části. Tak se to dělá, nebo jak? Nedělám srandu, já to opravdu nevím – tady jsem zrovna přemýšlel, jak asi píše spisovatel: pulíruje větu hned, nebo až potom, asi až potom, jinak by se přeci nehnul z místa, ne? Ostatně nejlepší (u mne!) je to, co napíšu napoprvé, hned, co vlastně vyhrknu, vybliju naráz a nereflexivně. Jiná je otázka, bude-li to přijatelné s odpuštěním ideově – já nedělám žádnou literaturu a jedinou hodnotou toho, co píšu, je naprostá upřímnost a pravdomluvnost, jinak to nemá cenu žádnou.

S přítelkyní Martou Kadlečíkovou

Ukázka z knihy:

Svět mého dětství se vlastně smrsknul na ulici Ve Smečkách, na Václavské náměstí a na hlavní tepny Prahy. V ulici Ve Smečkách bylo totiž skoro všechno, s čím se člověk na své životní pouti setkává: kdyby na jejím začátku stála porodnice a na konci u Václavského náměstí ještě hřbitov, bylo by tam úplně všechno. Hospody, koloniál, řeznictví a uzenářství, dva biografy, módní dům Koumar Krejčí, v jehož prvním poschodí byl luxusní pánský krejčovský salon a nahoře masérský salon – prostě nevěstinec.

V tom botelu byly pochopitelně prostitutky, sice jen čtyři, ale pěkné. Všechny se mi líbily a díval jsem se pořád z okna, abych je viděl, když někam šly. Zvláště jedna byla pěkná, do ní jsem byl zamilovaný. A přestože jsem leckde slyšel různé řeči o té spodině společnosti, o těch nemravách, byl jsem jimi čím dál více přitahován a zvědavě jsem si je prohlížel, hledaje, co zvláštního a ďábelského na nich uvidím. Neviděl jsem však nic. Jen mne vzrušovaly. Ta, která se mi nejvíce líbila a o níž jsem před usnutím snil – představuje si nejdráždivější situace – se jednou na mne usmála. Tehdy jsem se rozhodl, že až trochu dospěji, ušetřím si na ni. A splnilo se mi to. Teď přeskočím pár let…

(ukázka z knihy Skutečný Miloš Kopecký; autoři – Pavel Kovář, Jana Kopecká, Miloš Kopecký; vydalo XYZ 16. 11. 2015)

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská